Povídka for Andrea :3

30. května 2013 v 9:05 | Simeonkaaa |  Povídka o 1D
PROLOG


Jmenuji se Florence, ale všichni mi říkají Flo. Je mi 20. Bydlím na Slovensku.
Moje rodina pochází z Francie. Moje maminka mi umřela, když mi byly 3 roky. Táta se potom znovu oženil - s 30tiletou ženou, která pochází ze Slovenska. Vůbec ji nemám ráda, a nejvíc mě naštvalo to, že jsme se kvůli ní museli přestěhovat. Ale jak tak šel čas a bylo mi 18, jednoho dne mi otec řekl, že bych už měla začít žít sama. A tak odletěl i se svou manželkou zpátky od Francie...

Ve svých 14ti letech jsem se zamilovala. Věděla jsem, že ten kluk nikdy nebude můj. Zamilovala jsem se do kluka, který mi byl vzdálený. Ale už tehdy jsem věděla, že je to ten pravý. Že on je ten vyvolený. Nikdy nebude někdo, kdo pro mě bude víc. Od toho dne, kdy se mi vpletl do života, jsem to nebyla já. Trápila jsem se v depresích. Odstěhovala jsem se na samotu a týdny jsem nevycházela z bytu. Všechen volný čas jsem trávila u počítače. Nechodila jsem do školy.
Časem se mi rozbil notebook a já neměla na opravu. Neměla jsem ani na jídlo, natož tak na tohle. Byla sem uzavřená v temnotě a čekala na jakýkoli náznak malé naděje. No ta nepřicházela. Stále mě navštěvovala jen ta největší bolest. nic jiného sem necítila. Zatím sem žila. Přežívala sem 4 roky. Sama. Bez kohokoli komu by na mě záleželo. Teď je konec léta. Tmavý, deštivý den a já přemýšlím o tom, že teď sem mohla mít maturitu za sebou. Mohla sem být na cestě za ním do Londýna. Neuvěřitelné že za ty 4 roky si nenašel dívku. Byl stále sám. Srdce mi našeptávalo, že třeba čeká, až přijedu, ale hlava mě ihned nutila vzpamatovat se. Neuvěřitelné že sem dokázala žít s vědomím že ho nikdy nenavštívím.
Najednou mi zazvonil mobil. Volala mi moje nejlepší kámoška.
"Ahoj, Li, copak se děje?"
"Flo, vím, že až se tohle dozvíš, budeš hodně vyvádět a já nevím co .. Ale Niall .. Našel si holku."
Když jsem tohle slyšela, rozplynul se mi můj sen. Hodila jsem mobilem o podlahu. Najednou mi bylo úplně vše jedno.
Vzala jsem pistol, kterou jsem měla každou chvíli u sebe. Zamířila jsem a vystřelila. Kulka vyletěla z hlavně a za chvíli si cestu prodírala žebrama až k srdci. Spadla jsem na kolena a hlavou dopadla na ten osudný hřebík. O ten hřebík jsem pořád zakopávala..
"Možná jsem se měla střelit do hlavy, bylo by to rychlejší.." Napadlo mě. Potom jsem viděla jen bílé světýlko, které se pomalu blížilo..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | E-mail | 31. května 2013 v 13:11 | Reagovat

Sím, to je úžasné! :)
Jen tak dál, chci další kapitolku! :D

2 Simeonkaaa Simeonkaaa | 31. května 2013 v 16:18 | Reagovat

[1]: Děkují, jsem ráda že se ti to líbí :)
Už se na další kapitolce pracuj, neboj ;3*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama