Kapitola první.

1. června 2013 v 12:00 | Simeonkaaa |  Povídka o 1D
Kolem byla tma. Cítila jsem, že jsem se ocitla někde, jako na konci světa. Určitou dobu jsem se nemohla hýbat. Jen jsem koukala na tu bílou tečku přede mnou. Náhle sem pocítila jemný studený vánek a okolo se trochu rozjasnilo. Stále byla tma a já viděla, že stojím na asfaltu. Jakási cesta lemovaná trávou, která sahala tam, jenž sem nedoviděla. Tečka se náhle zdála blíž. Pomalu sem vykročila naproti ní. Nejdříve pomalým krokem, poté sem se rozeběhla. Za chvíli už sem uháněla rychleji než vítr. Tak, jak by to v realitě nebylo možné. Tečka se téměř nepřibližovala. Trvalo by moc dlouho se k ní dostat. Ještě sem přidala. Náhle sem zakopla. Nebylo o co zakopnout, takže samozřejmě nemehlo zakoplo o vlastní nohu. Došlo mi, že už v sobě nemám nůž. Dívala sem se přímo na místo, kde sem si ublížila. Kůže byla celá. Sáhla sem si na hlavu. Krvavá boule od hřebíku byla taky pryč. Co je tohle k sakru za místo?
Vstala sem a znovu se rozeběhla. Na nohou jsem neměla boty, ale netrápilo mne běžet po studeném betonu. Běžela jsem velice dlouho. Okolo nebylo nic. Tma jako v pytli. Sotva jsem si viděla na prsty u nohou. Sotva sem viděla, kam utíkám. Ale utíkala jsem stále za tím jediným. Za bílou tečkou někde v dálce. Po chvíli sem se začala opravdu přibližovat. Byla jsem tak blízko, že sem poznala, že to není jen tečka, ale příliš daleko, abych se mohla dotknout. Zpomalila jsem a začala přemýšlet, co to je. V životě jsem nic podobného neviděla. Stále jsem se přibližovala a začínalo mi docházet, co to je. Hlavou mi cloumali různé posmrtní teorie. Brána před vchodem do nebe. Převozník. Jak jsem tak přemýšlela o všech těch možných věcech, došlo mi, že tohle není ani jedno z toho. Nebylo to ani trochu podobné. Byl to asi 5 metrů vysoký obrys. Obrys postavy bez nohou.
Něco jako duch. Jin. Bo něco podobného. Pochybovala jsem, že by tohle mohl být bůh. Dříve sem byla věřící. Ale má víra časem selhala a já upadla na dno propasti zvané realita. Jak sem se tak dívala na ten obrys bez jakéhokoli náznaku tváře, uviděla jsem cosi, co bylo před ním. Náhle jsem se ocitla asi 5 metrů od postavy. Bylo to jako vzduch. Jako hmota. Jako kus mraku. Kus mraku ve tvaru obrovského ducha. Před tímto "Duchem" stál mahagonový stůl s židlí. Náhle mi přejel mráz po zádech.
"Florence?" Zeptal se mne klidný příjemný hlas a já si hned vybavila hlas z filmu Seznamte se, Joe Black. Klepaly se mi rty. Náhle mi začala být zima a já dostala strach. "Nemusíš se bát. Posaď se." Hlas znovu promluvil a jedním svým pahýlem ukázal na židli. Poslušně sem si sedla co nejhlouběji do dřevěného křesla. Co nejdále od této věci. Proč jsem sem k sakru lezla? Měla sem zůstat na místě. I když mi docházeloj že jednou bych sem stejně musela, litovala jsem, že sem to udělala. "P, proč tu jsem?" "Na tuto otázku znát odpověď nechceš. Někde uvnitř to víš. Zkus to znova." "D, dobře. Kdo jsi?" "To už je lepší. Já nemám jméno. Tvorové mého druhu nedostávají jména. Býváme nazýváni různě. Skřítci. Čarodějové. Duchové. Démoni. Jinové. Já se ale většinou představuji jako Johniskriplexaviamiror. Ale pro dnes mi říkej Johne." "Pro dnes? On je den?" "Další nepodstatná otázka. Řeknu ti, proč tu jsi. Většina lidí ze tvého světa. Konkrétně ti, kteří neměli snadný život, ti kteří se trápili či odešli něčí rukou mají tuto možnost." "Ja, jakou možnost?" "Stále nechápeš. Oni mají možnost jednoho přání. Jakéhokoli. Stejně jako ty. Já ti mohu splnit přání, jaké si vybereš. Je jen na tobě, co budeš chtít." Měla sem chuť se profackovat.
Tohle určitě není realita. Tohle je určitě bezvědomí. Blouzním. To bude tím hřebíkem v palici. "Chápu že nevěříš. Nikdo nevěří. Proto si každý přeje nějakou hloupost jako čokoládu. Vědět, jestli existuje bůh. Vrátit se na minutu na zem, aby se rozloučili. Ale tvůj příběh se mi líbí. Proto tě chci varovat. Tohle je skutečné. Vyber si jakékoli přání. Můžeš se rozmýšlet jak chceš. Je to jen na tobě." "Dobrá. Věřím ti Johne. Už delší dobu si přeji jedinou věc. Ty to nejspíš víš, protože se zatím ukázalo, že víš všechno." "Jen vyslov své přání a to se ti splní." Nadechla sem se. Pokud tohle není vtip. Mohu poprvé ukázat, co chci. Za zkoušku nic nedám ne? "Mým přáním je.. Chci se narodit jako dívka, která bude jeho vyvolenou. Ta, se kterou stráví život a bude ji milovat. Ta, se kterou zestárne. Chci být tou pravou dívkou chlapce jménem Niall Horan."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | E-mail | 3. června 2013 v 16:08 | Reagovat

OMG! Je to úžasné! Jen tak dál, zlato! :*

2 Simeonkaaa Simeonkaaa | 4. června 2013 v 10:53 | Reagovat

[1]: :))) Není to úžasné, ale i tak dík :) Beruško :**

3 kiiikiseek kiiikiseek | Web | 7. června 2013 v 17:22 | Reagovat

:o wow je to krásné síím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama